Když jsem se zamýšlela nad tímhle tématem, měla jsem čím dál intenzivnější pocit, že tarot sám vlastně žádné hranice nemá. Můžete se ho ptát opravdu na cokoli. Je sice na něm, jestli vám na to také odpoví, ale u tarotu jako takového, téměř žádné hranice nevnímám. Můžete s ním také téměř cokoli dělat, jak už tady skvěle napsal v jednom článku kolega z Plzně, který se zabýval tarotovým „šantročením“ . Jinak je to ale s hranicemi osoby, která tarot čte, tedy kartáře. Tam cítím naopak hranic docela hodně, a to mně přimělo přemýšlet nad tím, jaké by měly nebo neměly být hranice obecně, jaké hranice jako kartář vlastně mám já sama, a docela ráda bych věděla, jak to třeba máte vy, jako kolegové a kolegyně.
Podle mne by osoba vykládající, tedy kartář, na rozdíl od tarotu samého nějaké hranice mít měla. Vnímám tady dvě roviny, kterých se tyto hranice týkají. Jde zejména o rovinu morální a osobní, a neméně důležitá je rovina pracovní a profesionální.
Pokud jde o rovinu morální, už jsme to v našem blogu probíraly v jiných souvislostech a článcích, ale jako připomenutí můžeme vzpomenout např. to, že kartářka zachovává diskrétnost, „štábní kulturu“, nebalamutí klienta ve snaze ho přimět k opakovaným návštěvám, nelže, nebaví společnost detaily z klientových životních peripetií, ani nepředstírá, že je jasnovidné médium a když jí to nejde, netvrdí klientovi, že má černé svědomí (on), a proto nic nevidí (ona), což je bohužel skutečný příklad z praxe.
Tuto rovinu obvykle dobrý kartář ctí a nepsaná pravidla dodržuje, aniž se k tomu musel upisovat krví. Naopak, dělá to rád a dobrovolně, v zájmu zachování dobrého jména jak svého, tak jména našeho řemesla.
Takže mi vlastně jde spíše o ty hranice, které si kartář vymezuje sám, ve styku se svými potenciálními klienty. A které porušuje. Nebo také neporušuje. Jde mi o to, jak moc těžké, je tyto hranice stanovit a dosáhnout jejich dodržování, ať sebou samým, což je lehčí případ, nebo klienty, což je někdy běh na dlouhou trať. Nepochybujte, že své klienty mám obecně ráda a vážím si jich, přesto existují situace, kdy nestačím žasnout. Jsem nakloněna tomu, a opravdu se snažím udělat pro klienty maximum, ale nyní už nikoli na úkor svého osobního prostoru, nebo duševního i fyzického zdraví. K tomu jsem se dopracovala poměrně dlouhou cestou.
Co přesně tím myslím? Pár příkladů z mého vlastního kartářského života bude stačit k tomu, abyste věděli, o čem mluvím, a možná se našli v mých snahách, a možná našli nějaký recept, co s tím můžeme, nebo musíme udělat.
Příklad 1) Moje pracovní, nebo provozní doba je od-do. U mne omezená tím, že kromě tarotu chodím ještě do civilní práce, kterou mám taky moc ráda. Nastavíte si dobu, uvedete ji jasně a přesně, velkými písmeny na web a myslíte si, že tím je to dané. Omyl. Já tam mám například uvedeno, že o víkendu nevykládám. Obvykle zazvoní telefon v pátek odpoledne, klient oznámí, že „…si mně našel na netu“ a požaduje výklad ještě ten den, nebo nejpozději v sobotu. Odpovím vychovaně, že o víkendu nevykládám…. „Hm. A v neděli?“. Co na to říct… Chápu, že někdy lidi můžou jen o víkendech. Jenže to zase já pracovat nechci.
Pro osobní návštěvy jsem k dispozici v 16, 17 a 18 hodin. „Dobrý den, mohla bych přijít ve tři? „Bohužel, od-do“. „Aha, a ve dvě?“… Nicméně ohledně provozní doby se mi už hranice držet daří. Někdy je porušuji. Ve velmi specifických případech a pouze tehdy, když se k tomu rozhodnu, a taky můžu já sama.
Příklad 2) Nevykládám na zavolání. Moje hranice je, že chci, aby klienti se mnou domluveni dopředu nejen na osobní, ale i na telefonické výklady a Skype. Není nic příjemného, když vám zavolá klient a chce svou odpověď ihned a okamžitě, protože je to otázka života a smrti a týká se běžně toho, zda jít do kina s Frantou nebo s Pepou. Pro vás to nic není, protože se přece „jen“ kouknete do karet, tak o co jde ne? Téměř vždy je to pak v situaci, kdy máte naplánováno něco úplně jiného a už jste s tím třeba začali – naposled to bylo malování komory, která se musela také někam vyklidit, takže člověk vrávorá na jedné noze mezi kompoty a okurkami a snaží se udržet jednou rukou kbelík s barvou a váleček, a druhou telefon. Představte si, že ani v takové chvíli někteří lidé nepochopí, že i kdyby chtěli jít do kina s Elvisem Presleym, vy jim s tím teď nepomůžete. I tuto hranici obvykle držím pod kontrolou. A i tuto někdy porušuji. Výjimečně.
Příklad 3) Vykládám karty za peníze. Tuhle hranici porušuji občas, podle toho, zda mám pocit, že chci být zrovna velkorysá, nebo ve chvíli, kdy to ten člověk opravdu potřebuje. Tohle rozhodnutí ale nikdy neavizuji předem, takže dotyčný s tím nemůže počítat. Bědování a okázalé demonstrace potřebnosti na mne nefungují, naopak. Nátlaku tohoto typu nepodléhám. Přesto v důvodných případech nechám odejít klienta s přátelskou cenou, nebo dokonce bez placení.
Naopak tím, co neporušuji nikdy, je hranice toho, na CO vykládám. Komukoli. Nikdy nevykládám na ničí zdraví, dokonce ani na zdraví člověka, který se mne ptá, a už vůbec na zdraví někoho třetího. A to z jakýchkoli důvodů. Naštěstí jsem se kromě jednoho zážitku, kdy se ze mě snažili nějací lidé vymámit, kdy jim umře dědeček, aby si naplánovali prodej dědictví, s tímhle důvodem nesetkala. Nevykládám na zdraví, a ani na průběh těhotenství, což s tím souvisí. Není to proto, že by to nešlo. Jde, ale já nechci. Je to moje osobní hranice, která souvisí s přesvědčením, že pokud má člověk pochybnosti o svém zdravotním stavu, měl by navštívit lékaře, nikoli kartáře, byť sebelepšího.
Nevykládám na otázky typu „…a kdy už se té potvoře stane něco hnusného“, ani „…kdy ten parchant konečně dostane ten infarkt“, a ani na jiné pomstychtivé záležitosti.
Nikdy neporušuji ani to, že nevykládám na dotazy, které souvisí s trestnou činností nebo podvody – tedy s jejich plánováním či praktickým provedením. Na řešení jejich následků, tedy jak dopadne trestní řízení, jsem už vykládala.
Takovýchto hranic mám ještě několik a nepřekročila bych je.
Závěr tohoto zamyšlení vyznívá v podstatě tak, že takové ty „oficiální“ hranice, které člověk stanoví pro ostatní, porušuje častěji a mnohem snadněji. Nestanovujeme si je obvykle jako ta pravidla, která jsou „od toho, aby se porušovala“, ale jako takové, jak jsem si to pracovně nazvala, „optické hranice“ , tedy jako aby se vidělo, kam až se může 😊.
Naopak ty hranice, které člověk nastaví sám sobě jako ty, ze které v žádném případě nepůjde, protože by „ztratil tvář, profesní čest“, či jiné důležité součásti své osobnosti, tak ty skutečně dodržuje.
Jak to máte s tarotovými hranicemi vy? Co byste nikdy neudělali, a co pro změnu občas klidně porušíte, přesto, že to máte v pravidlech?