Blíží se to zase. Tajemné období roku, kdy se dostává ke slovu mimosmyslové vnímání víc, než kdykoliv jindy v roce. Kdy máme pocit, že hranice mezi světy se stírají a my chceme a víc, než kdy jindy také můžeme mluvit s lidmi z „druhé strany“ S lidmi, které jsme znali, nebo taky ne, ale chtěli bychom. A častá otázka zní – jak poznám, že právě teď můžu? Že teď je ta chvíle, kdy uslyším a budu slyšena? Neznám obecné pravidlo, ale můžu vám napsat, jak se to stalo mně. Abyste viděli, že je to vlastně docela obyčejné. Běžná věc, která se možná děje po celý rok a můžete si na ni zvyknout a úplně normálně si promluvit s lidmi, kteří jsou jinde, pokud máte pocit, že potřebujete nebo chcete. Opravdu. Není to nic nadpřirozeného. Třeba to máte taky takhle. Nebo jinak, ale zase je to pro vás samotné tak v pořádku…Na konci ještě přidám jeden hezký tarotový rozklad.
JAK TO BYLO U MĚ
Krásný, barevný, podzimní den přešel pomalu v mlhavý soumrak, dnešní zážitky připomínaly jen barevné listy ve váze spolu s větvičkou jeřabin. Můj muž je na cestách a večer byl náhle a nezvykle jen můj. Mám to ráda, z pestrých a rychlých dnů mít najednou spoustu okamžiků, které jsou jen a jen moje. Čas, kdy se můžu zahledět na barevné listy a postát nad zvlášť povedenou orosenou pavučinou. Koukat do nebe a nastavit tvář větru, se srdcem zachumlaným v měkkém svetru. A večery? Dát si nohy v teplých ponožkách na stůl, zapálit svíčku, k ruce oblíbený hrnek s voňavým čajem, v klíně knížku a nechat čas jen tak pomalu plynout. Velmi často se ale stává, že si nečtu. Knížka padne zpět na klín a oči zůstanou hledět kamsi, kde rozostřené vidění umožní vidět cokoli. Včera se můj pohled od knížky opět odpoutal a se zalíbením se zastavil na plamenu svíčky. Plamen se mihotal, můj pohled ztrácel ostrost a celý pokoj se jako by ocitl v magické podzimní mlze. Svíčka hořela a zpoza ní se najednou začala vynořovat silueta. „Kdo to asi je?“ pomyslím si, ale nedělám nic, jen prostě dál koukám. A najednou mi to dojde. Tu postavu přece dobře znám! Za ty široké boky jsem se schovávala, když mně jako malou máma naháněla, ať koukám už jít spát. Nebo když jsem něco provedla. Bezpečnější místo nebylo na celém světě. „…Ahoj babi“
…Moje ústa ta slova nevyslovila, ale zvučela mi v hlavě jako zvon, jasně a nahlas. „Ahoj holčičko“, slyším zpátky, ale pořád nevidím dobře. Není to babička, jak ji znám, jen stín v mlze v našem vlastním pokoji. „Babi! Tak ráda tě vidím, co tady děláš? Můžu něco udělat? Na hřbitov za tebou půjdu za týden, ještě není ten čas…“ „A ty si myslíš, že tam jsem jo?“ Cynický tón své milované babi jsem poznala neomylně. Cítila jsem dokonce tu vůni, která byla všude kolem ní. Skořice, bylinky, med… „…a nekoukej na mně, stejně nic nevykoukáš. Uvidíme se mnohem později. Teď jsem se jen přišla mrknout, jak si vedeš…“ „Myslím, že to jde…“ snažila jsem se přijít na to, co tím babička myslí. „V práci se mi daří, děti jsou slušný lidi, vnučky jsou hezké a chytré jako čert, za chvíli mezi nás přijde vnuk…“ „Ale jdi ty kecko, to já přece vím…“ úplně jsem viděla, jak se pousmála. „Spíš mně zajímalo, jak zacházíš s dědictvím po mně“. „Fotky, deníky a všechno, co mám, opatruju, to přece musíš taky dobře vědět!“ Měla jsem pocit, že je mi zase deset a musím vysvětlovat, co jsem provedla s tou hnusnou krajkovou blůzičkou, co mi dala teta Máňa k vánocům. „To nemyslím…Není ti divné, že se tady spolu bavíme jako odpoledne u kafe?“ „No trochu jo, ale bavívaly jsme se tak i předtím, tak mi nějak nepřijde divné, že bychom neměly.“ „No právě! Normálním lidem by to možná divné přišlo, když už 45 let nejsem ne? A o to jde. Tuhle schopnost vnímání máš po mně, nikdo jiný z rodiny ji zatím nemá, tak občas kontroluju, jak s ní nakládáš…“ „Jo tohle!“ Docela se mi ulevilo, že jde o normální věci. „A co teda myslíš? Dobrý?“ „Ale jo, jde to“ Tohle byla pochvala nejvyšší, jaké se člověk od babi mohl kdy dočkat. „Tak v tom hlavně pokračuj! Líbí se mi, že kolem toho neděláš tyjátr, čteš karty tak, jak jsou a nelžeš. Sobě, ani jiným. Zůstaň u toho. A prosím tě, když máš nové karty, nechávej je pár dní na stole, když je máš v té škatuli, nemůžu si je prohlížet. A to já dělám moc ráda. Za mne byly jen takové obyčejné… Holčičko musím jít, mám něco domluvenýho s tvým tátou. Tak pa, a buď hodná!“
Stín nabyl postupně stejné barvy jako zbylá mlha a i ta se pomalu rozplynula. Jen vůně zůstala. Byla jsem divně šťastná a smutná, a plakala jsem a pak se usmívala. Bylo mi dobře. Uvědomila jsem si, jak velký je to dar, to dědictví po babičce. Umožní mi se dorozumět s předky, i když jsme zatím každý v jiném světě. Kdo ví, třeba časem někdo vymyslí něco jako mezisvětský Skype. Ale pokud to tak zatím není, jsem šťastná a vděčná, že můžu. Že můžu vnímat, co se mi předkové snaží říct a proč. Že se nebojím. Že jim rozumím. A že mi to umožní rozumět a vnímat i spoustu jiných věcí. Když jsem šla spát, vyndala jsem na stůl z mé karetní truhličky pár nových sad. Ať si babi užije ne?
TAROTOVÝ ROZHOVOR rozklad k hovorům odjinud – pro kohokoliv z vašich předků.
