Termín slepá skvrna původně pochází z anatomie člověka. Je to místo v oku, ze kterého vede zrakový nerv do mozku. Toto místo je zajímavé tím, že nemá světločivé buňky – je to část oka, která nevidí. Naštěstí je náš mozek tak chytrý, že si obrázek doplní, takže se díváme kolem, aniž bychom měli díru v našem obrazu světa.

Psychoterapeuti tento termín převzali a neformálně ho používají v situaci, kdy přijde klient do terapie a řeší stejný problém, jako terapeut. Co si budeme povídat, i psychoterapeut je jen člověk, který se potýká s vlastními traumaty, stíny a démony. Snadno se pak stane, že terapeut více či méně ztrácí nadhled, který je nutný k tomu, aby mohl klientovi pomoci.

Výskyt slepých skvrn se nevyhýbá ani těm, kteří pracují s tarotovými kartami. Máme ale na výběr. Buď můžeme do slepé skvrny spadnout a vidět realitu zkresleně v situaci, kdy vykládáme sobě nebo jinému. Nebo si její existenci uvědomíme a potom můžeme udělat protiopatření a neutopit se ve vlastních iluzích. Ráda bych se s vámi podělila o pár nápadů, jak na to.

Slepá skvrna a výklad pro sebe

Jak poznat u výkladu pro sebe, že se nemůžu dívat pravdě do očí a jsem tedy náchylná podlehnout vlastním iluzím?

Váhání je prvním příznakem, že se bráníme vidět skutečnost. Možná to znáte také – trápí vás nějaké téma, chcete si na něj vyložit. Jen se k tomu stále nemůžete dostat – nechce se vám do toho, stále máte něco důležitějšího na práci a děláte vše možné jen ne to, že byste vzali do ruky tarotové karty. Pro mě je to vždy znamení, že na otázku, kterou mám v hlavě, nechci slyšet odpověď. Je pro mě totiž přirozené, že když si chci udělat výklad, tak se nemůžu dočkat, protože tarotové karty si beru do ruky moc ráda.

 Strach při míchání karet je dalším malým upozorněním naší duše, že se nám odhalování závojů vůbec nelíbí. Jako kdyby nám tím strachem signalizovala, že svět, ve kterém jsme žili před výkladem už nebude stejný jako po něm. Postup po spirále vývoje není zadarmo a dopředu se dostanou jen ti, kdo mají odvahu tento strach překonat. Pokud se nám ho překonat nepodaří, tak výklad budeme do nekonečna odsouvat.

Pokud je strach překonán, karty leží odkryty. A ejhle – najednou zjišťujeme, že potlačujeme intuitivní nápady k jednotlivým kartám, o které se jinak vždycky opíráme a čerpáme z nich. Když takový intuitivní nápad ke kartě přijde, tak jej zabijeme tím, že si řekneme „nesmysl“, „to nemůže být pravda“, „to nevystihuje význam této karty.“ Nebo si pomyslíme něco podobně negativního.

 Pokud jste se dostali přes odkládání výkladu a přes vlastní strach, gratuluji. Teď už zbývá překonat pouze případný tarotový blok neboli stav, kdy nám jedna či více karet nebo dokonce i celý výklad vůbec nedává smysl nebo nás ke kartám nic nenapadá. A to ani tehdy, když sáhneme po některé chytré tarotové příručce. Nepomáhá ani to, že se tarotem zabýváme deset, dvacet nebo padesát let. Inu, slepá skvrna dokáže být pořádný prevít.

Karty jsou vyloženy, odvážně jsme se propracovali až do bodu, kdy se snažíme hledět do zrcadla, které nám tarot poskytuje, i když se cítíme všelijak. Posledním znamením, které nás může upozornit na slepou skvrnu, je to, že se nám výklad nelíbí. Ti choleričtější z nás možná začnou své tarotové karty trhat, pálit nebo vyhazovat z okna. Jednoduše řečeno, máme zlost. Jeden moudrý člověk kdysi poznamenal, že nemáme klást otázku, když nechceme slyšet odpověď. Lidově řečeno, potrefená husa se vždycky ozve.

Slepé skvrny se často projevují i tak, že si na to samé téma vykládáme stále dokola. Přehlížíme výše popsané varovné příznaky a chceme dostat odpověď za každou cenu. Zároveň něco v naší duši ji za žádnou cenu slyšet nechce. A tak se pereme sami se sebou.

Výklad pro druhé

Kromě toho, co jsem napsala dříve, na existenci slepé skvrny můžou ukázat naše vlastní projevy a emoce, které se objeví, když k nám přijde někdo se žádostí o výklad. O jaké projevy a emoce se jedná?

Může se nám stát, že ten, kdo přichází pro výklad, náš klient, nám je po položení otázky buď velmi sympatický nebo velmi nesympatický. Naše sympatie často plynou z toho, že nám připomíná nám samé v tématu, které řeší. V tom případě si svou slepou skvrnu uvědomujeme. Horší případ nastává, když je nám klient už od pohledu nesympatický – zlobíme se na něj, začneme jej kritizovat nebo nevíme, jak se k němu chovat – ztrácíme svojí spontaneitu. Také se nám může stát, že si s  klientem nevíme rady nebo jej začneme poučovat, aniž by si o naši radu řekl.

No dobře, tak jsem našel slepou skvrnu, ale co s ní?

 Nejprve napíšu, co nedělat: Neobviňovat se, nezlobit se na sebe, netrápit se kvůli ní. Jak jsem říkala na začátku článku, slepé skvrny jsou přirozené, jsou součástí lidského osudu. Stejně jako neštovice, hluční sousedé či daňové přiznání. Ať děláme cokoliv, nevyhneme se jim.

Když vykládáme pro sebe, můžeme se pokusit výklad o chvíli odložit a před dalším pokusem udělat něco, co nás uvolní nebo nás dostane do meditativního stavu. Ve změněném stavu vědomí se nám může podařit získat odstup od našeho ega a tím i od našich těžkostí.

Kdyby to nepomohlo, můžeme zkusit něco zcela nekartářského. Třeba to, že si na problém nebudeme vykládat vůbec a radši si o něm s někým popovídáme – s někým, komu důvěřujeme a koho si vážíme. Ne nadarmo se říká, že víc hlav víc ví.

Další možností je, že požádáme jinou kartářku, aby nám vyložila. To nám poskytne potřebný odstup a navíc se můžeme podívat kolegyni pod pokličku, jak to řemeslo vlastně provádí.

Pokud vykládáme pro klienta, je prvním krokem uvědomění, že klientův problém řešíme i my sami. A že klient není stejný jako my – to, co pomáhá nám, nemusí pomoci jemu. Navíc nemusí situaci prožívat stejně jako my. Slepé skvrny nemají rády, když se klienta ptáme, zda naše výklady karet sedí, zda v něm rezonují. Pokud mu dávají smysl, šťastně jsme slepé místo překonali a můžeme jít dál. Pokud se nemůžeme do významu karty trefit, je možné, že mluvíme víc o sobě a svém prožívání dané těžkosti než o klientovi.  Dalším trikem je nechat klienta, aby nám svými nápady ke kartám pomohl a navedl nás na cestu, která vede do cíle – a tím je zodpovězení jeho otázky.

Jestliže se přes všechny naše snahy výklad s klientem nedaří, konzultace se nám sype pod rukama a karty nám nepomáhají, nezbývá, než být upřímní. Klientovi se dá přiznat, že s jeho problémem mu nedokážeme pomoci, protože prožíváme něco podobného a ztrácíme potřebný odstup. Pokud je takové přiznání těžké, můžeme mluvit o tom, že s daným problémem nemáme zkušenosti a že potřebuje zkušenějšího kolegu. A pak zbývá už jediné – odeslat klienta k někomu jinému, kdo mu pomůže. Je to čestné řešení, kdy sobě i klientovi říkáme, že nemusíme zvládnout všechno.

close

JE LIBO TAROT DO E-MAILU?

Jakmile na blogu vyjde nový článek, dáme vám vědět.