Perný den kartářův aneb jak jsem se setkala s ezoŽENOU.
Už ráno jsem měla pocit, že nepůjde všechno hladce. Nejdřív jsem se oblékla na cestu do práce, abych se vzápětí zlila posledním douškem kafe. Uprostřed cesty jsem si uvědomila, že nemám pracovní klíče a můj mobil leží na stolku v obýváku. Bez obojího v práci neobstojím, takže jsem se otočila a vrátila zpět. Celkem 2x, protože poprvé jsem si vzala jen mobil.
Pracovní den proběhl celkem dobře, pokud pomineme drobné zádrhele a já jsem se docela těšila na zbytek dne, kdy jsem měla mít jen jednu klientku a pak jsem se hodlala věnovat nějakému psaní kolem karet. To ráno mně mělo varovat.
Blížila se pátá, a já už jsem měla vše připravené k vykládání, a těšila se na neznámou klientku.
Zvonek se ozval poměrně přesně. Otevřu dveře bytu a nastala tma. Před vchodem do domu stála paní, která spolehlivě zaclonila celou jejich skleněnou výplň tak, že do chodby nepronikalo téměř žádné denní světlo.
Vzhled mých klientů pro mne nebývá při našich setkáváních nijak zásadní, ovšem tato dáma se nedala opticky ignorovat. Byla asi o dvě hlavy vyšší než já, což je už na ženu docela hodně, a na šířku totéž. „Ještě že mám pro lidi velkou sedačku…“ pomyslela jsem si a představila se.
Odvedla jsem dámu do bytu, usadila ji naproti sobě a byla jsem přesvědčená, že manévry předsíní byly už vše, co se dnes mohlo přihodit. Ten zlomený deštník se mi vlastně ani moc nelíbil, a tu kytku jsem se chystala stejně přesazovat.
„Co pro vás mohu udělat?“ Zahájila jsem rozhovor obvyklou otázkou.
Dáma se naklonila ke mně a mámivě česnekově zašeptala: „Vyložíte mi karty?“
„Jistě, proto jste přece tady“ odpověděla jsem, když jsem popadla dech. Paní si zřejmě všimla, protože se naklonila ještě blíž a pravila: „To mám proti upírům, víte? Pomáhá to.“
„Tomu se nedivím, při téhle koncentraci museli vychcípat upíři v okruhu deseti kilometrů…“ pomyslela jsem si, a nahlas říkám: „Tak čím byste si přála začít váš výklad?“, ve snaze, aby se odklonila a mohly jsme začít pracovat.
„Nemohla bych si tady nejdřív změřit energie?“ povídá dáma. Nejdříve jsem byla v pokušení jí říct, že jsou změřené, ale protože klientům nelžu, přikývla jsem.
Dáma ze záhybů svého roucha vytasila jakési virgule mně neznámého vzhledu a jala se jimi manipulovat. Tiše jsem doufala, že se nevymknou kontrole a nezdemolují nám obývák. Po chvíli paní jaksi zklamaně pravila: „Hm…máte to tady dobrý…Dneska už si člověk nemůže být ničím jistej…“ Poté zabodla zrak kamsi za mne a řekla: „Musí tady ten šašek sedět?“
Protože jsem si byla zcela jistá, že krom mně není nikdo doma, a bylo tedy jasné, že myslí mou oblíbenou figurku, neurazila jsem se a řekla jen prostě: „Ano, musí. Je to dárek a mám ho ráda. Připomíná mi lehkost bytí.“
Dámě se lehce zatřásl knírek a zašeptala: „Šašci mi kazí karmu“. Pomyslela jsem si, že ke zkažení karmy nevratně došlo již mnohem dříve, než mne navštívila, ale nahlas jsem to už nekomentovala.
Vzala jsem karty a podala jí je, aby si je zamíchala sama, jak je u mne zvykem. Téměř okamžitě je upustila na stůl a zděšeně vykřikla: „Zapomněla jsem se zeptat! Jsou nabité?“ Pár vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, že nemluví o střelných zbraních. Ujistila jsem ji, že se kartám věnuji zodpovědně. Dáma se uklidnila a pro jistotu se ještě přeptala, zda jsou kupované za úplňku. To už jsem nemohla sloužit.
Nejsem nelida, ale už jsem začala být trochu nervózní, protože uplynulo téměř 40 minut z domluvené hodiny a nikam jsme se nedostaly.
Dáma se s povzdechem smířila s dosavadními kartami, ale spíš protože usoudila, že jsem asociální ignorant, který vůbec netuší, po čem klient touží a na co má nárok při profesionálních službách.
„Kterou rukou mám míchat?“ padla další perla. “Zkuste oběma prosím, jinak vám to bude padat“ pokusila jsem se ji usměrnit. „A s čím vám tedy mohu pomoci?“
„Ráda bych se zeptala, jestli jsem jasnovidná.“ odtušila dáma a zcela ignorovala skutečnost, že kdyby byla, nemusela by chodit ke kartářce.
„Myslím, že mám vidiny…ehm…vidění.“ opravila se promptně a nadechla se tak zhluboka, že vdechla drobek z rohlíku, kterým se v domnění, že ji nevidím, posilňovala z kabelky. Nedalo se nevšimnout, když další drobky byly na tmavočervené sedačce zastoupeny v kruhu o poloměru jednoho metru.
Měla jsem pocit, že vidiny budu mít v dohledné době já. Nehnula jsem ale brvou a otočila dámou vybrané 4 karty. Nebylo v nich zhola nic, co by evokovalo jakoukoli jasnovidnost, spousta pentaklů, ale na konci řady ležela karta, o které jsem téměř s jistotou věděla, že to bude problém.
„Šašek!!!“ zařvala dáma. „Zase!!!“ Vedle nebohého Blázna přistál konec rohlíku a půl stroužku česneku. „Vy mně chcete dočista zničit! To není normální, kam vlezu, všude je to samej šašek!!!“
V tom bych s ní téměř souhlasila, kdybychom obě mluvily o tom samém. Ona tím ale evidentně nemyslela českou politickou scénu.
Slyším se, jak říkám: „Víte co paní, dnes asi není dobrý den na výklad. Necháme to na jindy, souhlasíte?“
Dáma si sebrala z ubrusu svoje jídlo, vrátila ho, kam původně patřilo, a zvedla se.
Znechuceně pozvedla obočí nad mou neschopností, upustila na stůl dvě padesátikoruny, namířila na mně prst a pravila. „Berte to jako varování. Nepřijdu, dokaď se to nenaučíte pořádně!“
P.S. Tuhle povídku berte prosím s nadhledem. Své klienty mám ráda a legraci si z nich nedělám. Jen některé historky prostě stojí za zapsání.
