Že mezi tarotem a kabalou je spojení, to ví každý kartář. Kdo používá Crowleyho tarot, to ví možná přesněji, ale kromě praktického použití to bývá spíše tušení čehosi starého a velmi důležitého. Ale tušení čeho vlastně? Zdá se, že pro většinu lidí je kabala čímsi nejasným, co je však zcela jistě někde jasně popsáno a vysvětleno. Stačí se zeptat nebo podívat se do nějaké knihy. Není to tak.
Chtěla jsem vědět víc, začala jsem pátrat a s každým novým zdrojem objevuji trošku jinou a někdy zcela protichůdnou kabalu. Internetových zdrojů je nejvíc a jsou ve svých tvrzeních nejsebevědomější a nejjednotnější, asi jak se jeden od druhého opisují a utvrzují ve své pravdě. Ty ponechávám stranou.
Zato jiné zdroje… v jeden den držím v rukou akademickou knihu o židovské mystice – kabale – a vzápětí absolvuji mezinárodní on-line kurz, kde se dozvídám, že kabala není mystika ale věda. Ve většině knih není o tarotu ani zmínka, v jedné se ale dozvídám, že tarot vytvořili Židé, neboť pomocí něj v době zajetí studovali Tóru. Kde ten člověk tu informaci vzal, nemám tušení… Ovšem tam, kde to každý rozumný člověk vzdá, akademikovi se rozzáří oči, promění se v Indianu Jonese, vše ostatní nechává plavat a vydává se na výpravu. I letmý náhled za oponu kabaly slibuje velké dobrodružství…
Co jsem se zatím tedy dozvěděla? Protentokrát bych zmínila tři důležité věci: jak je to s kabalou jako s uceleným systémem vědění, jak moc je propojená s židovským myšlením a jaký dopad mají tyto znalosti na tarotáře.
Takže za prvé, žádný ucelený systém zvaný „kabala“, kniha nebo soubor knih, kde by všechno bylo… nic takového neexistuje. Existuje množství zdrojů vzniklých v různých časových obdobích a místech, které odrážejí intelektuální atmosféru oné doby a místa a zároveň osobnost autora, a ten nejstarší pochází z doby raného středověku.
Tohle všechno ještě komplikuje fakt, že judaismus je v zásadě anti-kreativní náboženství. Vše, co je a co může být poznáno, bylo dávno zjeveno Mojžíšovi na hoře Sinaj a to, co Mojžíš přijal, byla „kabala“ – což v hebrejštině znamená přijetí nebo tradice. Není co nového vymýšlet, maximálně – ale to až v pozdním středověku – znovu objevovat prostřednictvím mystického zážitku.
Mnohá důležitá díla vyšla tedy jako „pouhé“ opisy starých rukopisů, které však reálně neexistovaly. Jedině tak mohla být vnímána jako věrohodná a jako starobylá jsou v rámci mystické tradice vnímána doposud. Nic na tom nemění fakt, že vědci tato díla datovali a identifikovali autory.
Jako příklad se často uvádí příběh knihy Zohar, která je velmi starobylým spisem stejné důležitosti jako Bible a Talmud, avšak zároveň rozsáhlým mystickým románem sepsaným (nejspíše) kabalistou Mošem z Leonu v druhé polovině 13. století ve Španělsku. Sám Moše z Leonu jeho části postupně prodával jako přepisy starých rukopisů, které údajně záhadným způsobem získal. Když zemřel, zanechal po sobě nezaopatřenou manželku a dceru. Jeho přátelé ve snaze jim pomoci chtěli tyto rukopisy odkoupit, ale od vdovy se dozvěděli, že to není možné, neboť její manžel „psal ze své hlavy“. Pro kabalu jakožto mystickou tradici je však tento příběh irelevantní.
Za druhé, kabala je ve svém jádru v podstatě velmi ortodoxním judaismem, neboť dala vyšší smysl zákonům, které řídily život Židů. Seznam 613 přikázání a zákazů požadovalo fyzickou akci bez výraznějších duchovních požadavků. Dokonce ani modlitba se nepovažovala za správně provedenou, pokud se modlícímu nehýbaly rty. Kabala všem těmto úkonům dodala důvod a ty se staly pro člověka nástrojem, kterými mohl ovlivňovat procesy v božském světě.
A zde se dostáváme ke známému stromu života, oblíbenému nástroji mnoha tarotářů, který se také nezjevil z ničeho nic v podobě, jakou známe dnes. Má za sebou dlouhý vývoj od prvního nástinu v knize Sefer Jecira (tzv. „Kniha stvoření“) sepsané někdy mezi 7. a 10. stoletím. Jde o první ucelený popis vzniku světa prostřednictvím dvaatřiceti cest boží moudrosti. Svou podobu včetně názvů sefir, jak je známe dnes, dostával strom života postupně v dílech různých autorů v průběhu několika staletí.
V 16. století učení o sefirách zpracovalo několik kabalistů, z nichž nejvlivnější je dodnes Izák Luria. Izák Luria strávil velkou část dospělého života rozjímáním nad knihou Zohar a nasloucháním hlasům z jiných světů. Své učení však udržoval v tajnosti a do písemné podoby ho sepsali až jeho žáci.
Princip emanace božského světla do nižších sefir je dostatečně znám, Izák Luria dal však vzniku vesmíru dramatičtější ráz. Mluví o kosmické pra-katastrofě, v níž se stalo asi toto: postupně se formující sefiry netvořilo pouze čisté duchovní světlo; vlastně šlo o jakési „nádoby“ (hebrejsky „kelim“), které vznikly z hrubšího materiálu. Do těchto nádob se postupně vlévalo boží světlo, avšak sedm spodních sefir jeho intenzitu neuneslo a rozbily se.
Božské světlo se z rozbitých nádob sice stáhlo vzhůru, ale kousíčky ulpěly na „střepech“ a tím došlo k promíšení světla a temnoty, dobra a zla. Po této katastrofě všechny světy poklesy, jiskry božího světla zůstaly v zajetí zla, duchovní vesmír se dostal do stavu porušení a nerovnováhy a musí být napraven. K tomu si Bůh vyvolil právě židovský národ, jehož zodpovědností je osvobodit jiskry božího světla z temnoty a opětovně sjednotit duchovní světy. A jak? Následováním zákona, pravidelnou modlitbou, ctnostným životem a plněním náboženských povinností. Hříchem se zlo posiluje a svět upadá do ještě větší nerovnováhy.
Když se s kabalou v době renesance seznámili křesťanští filosofové, samozřejmě se zabývali částmi, které je zaujaly a zdály se mít univerzální charakter a jiné (například myšlenku vyvolenosti židovského národa a jejich zodpovědnosti za nápravu lidstva) ignorovali. Evropští okultisté přelomu 19. a 20. století s kabalou pracovali také po svém a současní tarotáři znají nejlépe právě jejich verzi.
Ale o křesťanské kabale a kabale okultistů zase jindy. Teď bych toto povídání uzavřela třetím bodem… jaký má dopad znalost historie a teorie kabaly na praxi kartáře? Vůbec žádný. Anebo takový, jaký mu sám přisoudí, aby mu systém práce fungoval.
Z pohledu vědy a židovské kabaly je sice kabala okultistů „pseudo-kabala“, „brilantní nepochopení a desinterpretace“ a „pestrobarevné šarlatánství“, to ovšem vůbec neumenšuje můj obdiv k Aleistru Crowleymu a to, že se po letech zase vracím k jeho kartám. Naopak, všechno to do sebe krásně zapadá. Každé vědění, byť věci zdánlivě komplikuje a často si protiřečí, má pro upřímně hledajícího smysl.
