Na rozloučenou s létem mám pro vás do třetice jeden příběh ze života kartáře.

JE TO LÁSKA!

„Sem se zamilovala vole…“ oznámila mi kamarádka, když ležérně odsunula své rameno,
spočívající dosud pohodlně na mém zvonku. „Fakt!“ zdůraznila a upřela na mne pohled, o
kterém si možná myslela, že je smutný. Byl srandovní. Protože vypadala jako panda.
Rozmazanou řasenku měla kromě očí ještě na nose a na bradě, takže vlastně vypadala spíš
jako čarodějnice.
„Aha!“ pronesla jsem chápavě. „Tak s tím pojď radši dovnitř, nemusíme bavit celej panelák.
Jak se ti to stalo?“
„No…přece je úžasnej! …Vláďa…“ pronesla zasněně. „nemáš nějaký pití?“
„Jo, ale ne tady. Ivet pojď dovnitř! Nemusíme vzbudit kdekoho…“
„Potřebuju, abys mi na něj vyložila karty. Jako jestli to je vážný!“ Vzhledem k tomu, že s
podobným požadavkem docházela Ivet poměrně pravidelně v cca měsíčních intervalech,
usoudila jsem, že to pár minut počká.
„Pojď dovnitř proboha, je deset večer, nebudeme to probírat na chodbě!“ „Tak jo! Budeš
koukat, koho jsem na ty svoje nový kozy dostala!“ zvučným hlasem pronesla kamarádka a
přímou čarou propochodovala předsíní do pokoje, kde na ni konsternovaně hleděl můj muž.
„Dobrý večer“ pozdravil slušně a zdvihl se „Tak já vás tady nechám dámy, máte toho asi
hodně k probírání. Vyčistím si zuby a půjdu si číst do postele. Nenechte se rušit. Dobrou
miláčku!“
„Já ti tak závidím!“ zakvílela Ivet a dramaticky si přiložila ruku na čelo.
„Co blbneš prosím tě, zuby si snad čistí před spaním každý. Je to normální hygienický
návyk. Dělají to i moje děti!“
„To ne, ale to! …vůbec! Jako že vůbec! Jako že ti někdo říká miláčku. A tak!“
„Aha, no taky se určitě dočkáš! Jak ti říká Vláďa?“ snažila jsem se odvést hovor od mého
muže, který se dost slyšitelně chechtal za dveřmi.
„No jak, normálně, říká mi paní Beránková…“ Přišlo mi to celé nějaké divné.
„Počkej, ty jsi na svoje poprsí, jak říkáš, sbalila někoho, kdo ti říká paní Beránková?!“
„Na jaký poprsí??!“
„Jasně!“ Možná bych měla zmínit, že Ivet je ekofarmářka, která kromě jiného vlastní i stádo
téměř čtyřiceti koz sánských. „Promiň, znělo to tak autenticky…“ Taky už jsem měla co dělat,
abych se nesmála, zejména potom, co mi došlo, že tohle o Ivetě můj muž neví 😊.
„Pojď Ivet, sedneme si, uvařím kafe a ty povídej!“
Dobrých třicet minut jsem poslouchala nadšené vyprávění o tom, jak se Vláďa dívá, jaké má
oči, jak se mu legračně hýbe levé ucho, když mluví, jak voní…stejně, jako před týdnem o
Petrovi, před tím o Mirkovi a před tím…si nepamatuju.
Vyložily jsme karty. Nevypadalo to moc na nějaký citový románek…
„Hele, a jak vlastně jste se seznámili?“
„No jak, byla jsem s kolegyní na obědě a bavily jsme se o té mojí farmě na Šumavě. Jak se
mi tam o to dobře starají a jak jsem najala tu paní do výrobny, jak jsou roztomilý mláďata a
tak…. A Vláďa seděl vedle u stolu. Pořád na mně koukal, usmíval se a vždycky tak jako
pozvedl skleničku směrem ke mně…“
„On pije v poledne jo?“
„Ne, přece skleničku s vodou! No a pak se dovolil, jestli si může přisednout. A hrozně ho
zajímalo, co jsem povídala! Naslouchal mi! Chápal mně! Rozešli jsme se až před chvílí! Jedu
rovnou sem!“
Nevěřím svým uším. Oni se seznámili teprve dneska! No potěš…
Tu noc se mi nepodařilo dobrat k nějakému rozumnému výsledku – ani v kartách, ani s Ivet.
Kolem druhé jsem ji posadila do taxíku směr Vinohrady. Trochu mi to vrtalo v hlavě, ale
během pracovního týdne jsem na to pozapomněla.
Přišel páteční večer. Ve slušných devět večer zvonek. Ivet.
„Představ si!! Víš, co je to zač? Pacholek jeden! Vůbec ho nezajímaly moje kozy! Ani já!“
Ivet zuřila jako písečná bouře.
„Je to prachsprostej obchoďák s bezpečnostníma a monitorovacíma systémama! Pokusil se mi ho prodat!! Prej abych měla přehled! Aby mi nezdrhly kozy! …DEBIL!!
No, věnovaly jsme Vláďovi a psímu životu zvláště, ještě jeden večer. Dneska už se tomu
smějeme. Ivet svoji dálkovou kozí farmu prodala, zůstala v Praze, je šťastně vdaná…
Za koho myslíte? …