Přátelé, nastal letní čas, prázdniny, co kdybychom trochu odlehčili? Vykládám karty už přes čtyřicet let – bylo by divné, kdybych neměla nějaké kartářské historky. Mám, samozřejmě, a kromě toho občas taky píšu povídky. O kartách samotných, i z kartářského života. Veselé, i smutné. S létem se o tři z nich s vámi postupně podělím – povídání a čtení přece k létu patří, co říkáte?

Nula

Prásk! Poslední úder hromu ukončil letní bouřku stejně náhle, jako ji zahájil. Vzduch omamně voněl a slunce natáhlo nad nedaleký les zářivou duhu. „Páni! Ta je nádherná!“  Pomyslela jsem si a s chutí vdechla umytý vzduch. Půjdu se projít, les mám na dosah a byl by hřích nevyužít té letní pobouřkové nádhery.
Za chvilku jsem na místě a kochám se jiskřivými diamanty deště, kterými se stromy bohatě vyparádily. Sluší jim to a já jsem v sedmém nebi. Miluju les a jeho vůni.
Najednou, do vší té pohody, moje periferní vidění zaznamená něco, co by tam být nemělo. Ne tady a ne teď. Drobný, třepotavý pohyb. Něco nepatřičně barevného na tmavě zeleném pozadí stromů.
„Co to kruci je?“ Mhouřím oči, protože brýle jsem jako obvykle nechala doma „Možná se mi něco zdá… A ba ne, nezdá! Je to tam, opravdu.“

O hodný kus dál, v prudkém kopci, až tam, kde jsou zbytky historického opevnění, hromada kamenů a několik ještě zachovalých kamenných zdí s římsami, je vidět teď už docela zřetelně nějaká postava. Stojí na kamenném ochozu nebezpečně vysoko nad korytem potoka, který se vine dole na druhé straně.
„To je dobrej blázen!“ říkám si v duchu „stačí, aby mu na těch vlhkých šutrech uklouzla noha, a je dole!“
Přidám do kroku, jako bych tím mohla nějak zabránit tomu, aby se ten pestrobarevný cvok při nejbližší příležitosti nesmekl a nezmizel dole v potoce plném ostrých kamenů.

Už jsem téměř nahoře a s překvapením zírám na malého kluka, nebo holku, nevím, prostě nějaké dítě, jak si úplně bez starostí hopsá na úzké římse snad 5 metrů vysoko. Na sobě má divný barevný kabátek a na hlavě čapku, takže nemůžu vidět, o koho přesně jde. Jak se tam proboha dostal?!

„Hej, zbláznil ses? Okamžitě slez dolů, chceš se zabít?!“ křiknu na něj, ale hlas mi vypovídá službu, přece jen, do kopce spěchám, a tak jsem už dost bez dechu. Kluk/holka/dítě se na mně otočí, zaculí se a pokračuje v poskakování. To už jsem opravdu na dosah, natáhnu se, čapnu ho za ruku a stáhnu dolů, do bezpečí roviny bez rizika.

Kluk/holka se ke mně otočí. Nebrání se, nevzteká, nekřičí, ani neutíká. Stojí, zírá na mně a v ruce drží nějakou kytku. „Máš rozum?“ obořím se na něj docela drsně. „Víš, co se ti mohlo stát? Lézt po takových výškách!“
„Nevím! Jak to můžu vědět, já jsem teprve dítě!“ řeklo dítě. Zalapám po dechu nad touto logikou.
„Co tady vlastně děláš? Jak se jmenuješ a kde máš rodiče?“ Vychrlím obvyklé otázky dospělých.
„Chci se přece dívat na duhu! Je krásná! A ty přijdeš, sundáš mně na zem a ona je teď pryč! Proč jsi to udělala!?“
„No to si ze mě snad dělá srandu!“ pomyslím si, a nahlas říkám: „Měla jsem o tebe strach, že spadneš a natlučeš si! Rodiče o tebe nemají starost? Kde vlastně jsou? A jak se teda jmenuješ?“

Děcko trochu skloní hlavu, pak se otočí, podívá se na mně očima, které znají smutek starců a povídá: „Já jsem Nula“.

„A sakra! Zase jeden štvanec norem a požadavků?“ bleskne mi hlavou – „Neblázni, jak nula, co to povídáš, takový hezký kluk…“ znejistím, “…holka, prostě hezké dítě!  Nejsi žádná nula! To ti namluvili spolužáci? Nehrají si s tebou? Jsi tu nový?“

„Ne, nejsem nový, už jsem tady několikrát byl. Musím už jít“ a chystá se zmizet.

„Ne, ne, počkej ještě, zůstaň chvilku se mnou, popovídáme si trochu“ snažím se ho zdržet v naději, že z něj vytáhnu nějaké informace o tom, kde bydlí, abych ho mohla doprovodit domů. „Pojď, sedneme si tady chvilku a povíš mi, jak to bylo, když už jsi tady předtím byl, a kam půjdeš ano? Je tady tak krásně…“

Sedneme si na lavičku a já chci znovu začít hovor. „Ne, počkej,“ zarazí mně ten cvrček „vidíš kolem tu radost? Rozhlídni se kolem, viděla jsi to už, ty barvy, a vůně? Přivoň si!“ a podává mi tu kytku, co žmoulá celou dobu v ruce.

Poslušně přičichnu a uvědomím si, že ten kluk/holka má celou dobu v ruce růži. Červenou růži v lese! To je dost divné ne?

„Podívej, už jde za tebou!“ řekne najednou dítě a ukáže prstem směrem, odkud jsem se za ním přihnala já. „Kdo jde za mnou?“  Otočím se a poznávám svého muže, který mi chtěl udělat radost a přijel dřív z práce. Věděl dobře, kde budu, s duhou před očima a vůní po dešti. Dívám se na něj a chvilku přestávám vnímat toho malého kluka/holku vedle mě. Muž došel pomalu až ke mně. „Myslel jsem si, že tu budeš. Je tady krásně viď?“ povídá s úsměvem a chystá se posadit.

On toho kluka nevidí nebo co? Přece si mu nesedne na klín! „Počkej!“ vyskočím a chytím ho za ruku.

„Je to mokré viď? Chceš se projít dolů na pivko?“ podrží si moji ruku a otočí se směrem z kopce dolů, kde je naše oblíbená zahradní restaurace. Úplně zmatená jdu s ním a pak se otočím. Nevidím nikoho, ale pak zahlédnu vysoko nad lavičkou na skalním ochozu střípek něčeho barevného. „Blázen mrňavej! Jasně, že tu není nový. Zná to tady. Je jak lasička!“ pomyslím si.

„Jo! Podívej, co jsem našel pod oknem, když jsem přišel! Asi ji tam foukl vítr, jak jsi nechala otevřená okna“ řekl dobrácky můj muž a podával mi jednu kartu z mého nejstaršího tarotového balíčku, se kterým jsem si zrovna vykládala, když končila bouřka.

Otočila jsem ji a němá poznáním zírám na Nulu, Blázna, tarotovou kartu, na které je ten stejný kluk/holka v pestrém kabátku a s růží v ruce.  „Vidím to až teď! Jak jsem to mohla přehlédnout, že je to on! Taková škoda! Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí! Promarnit takové setkání! To JÁ jsem blázen!“

Uběhl nějaký čas. Přemýšlela jsem o tom moc a litovala ještě víc. A pak…jdu jednou do práce a potkám partičku studentů, kteří dobíhali autobus. Neznám je, ale ten poslední mladík, v té barevné košili…jako bych ho už viděla.  Otočím se za ním a vidím, už jen, jak běží a na zádech mu nadskakuje červený raneček. Ten kluk neběží sám, za ním utíká ještě malý, bílý pes… A pak jsem si to uvědomila!

Nemusím litovat. Nic jsem nepromarnila. Tohohle stejného Blázna na jeho cestě potkávám přece každý den! Sama v sobě, v lidech, se kterými se setkávám, ve svých synech i v našich vnučkách. Je jen na mně, jaké otázky položím, jaké odpovědi najdu, jaké zkušenosti si ponechám a kolikrát se sem vrátím. A až jednou přijde čas, a já sama, zase znovu jako Blázen, čistá duše a Nula zase začnu život od začátku, pak si povíme, kdo je tady blázen!