Upíři, skřeti, divoženky, piráti, duchové, démoni a jiné nadpřirozené (či spíše podpřirozené) bytosti nás vítají ve zříceninách hradů, tajných
chodbách, ruinách kostelů i lodí a na děsuplných hřbitovech za nocí tmavých tak, že by se daly krájet. Hrdinné postavy se brodí v hektolitrech krve, čelí svému strachu a jdou zachraňovat poklady, princezny a především sami sebe. Pojďme s nimi na tuto děsuplnou výpravu…
Na tarotovém trhu najdete nepřeberné množství takových sad, které přitahují naše podvědomé strachy a stíny a lákají naše neprobádané hloubky. Dávají jim tak trochu povolení vystoupit na povrch, podívat se na ně, pojmenovat je a rozpustit, aby nás přestaly obtěžovat svou zastrčenou a nenápadnou přítomností. Fascinace zlem je přirozená touha po něčem, co nás přesahuje a co nám jakoby dovoluje přijmout naše vlastní stíny. Povolení být taky trochu zlý. Protože, co je naše závist či vnitřní vztek oproti zafačované mumii vraždící malá neviňátka? V porovnání s ní jsou naše stíny jen dětské příšerky a mají právo na přítomnost. Tak jako se z mumie odmotává obvaz, tak i my odmotáváme závoje z toho, co bylo zakryto. Temné sady nám tak umožňují vidět a přiznávat naše negativní vlastnosti, protože stíny divochů na kartách jsou mnohem horší. A jen díky jejich vachrlatému zlegitimizování, si můžeme i my přiznat ty naše.
Neměla by to ale být každodenní práce. Přijetí našich stínů, rozpuštění strachů a odevzdání se nejhlubší temnotě v nás by nemělo běžnou denní vykládací rutinou. Jakmile vykladač propadne takové sadě a hledá ďábla v každém svém jednání, strhne ho temný svět a pohltí spíše touha po senzaci než upřímné vlastní hloubání. Do tmy bychom se měli vydat s pořádnou baterkou. S vědomím, že přišel správný čas zkoumat a že máme sílu a světlo na to, celou cestu ustát. S pokorou, se kterou nevím, co mě tam čeká, ale se sebejistotou, že to mohu zvládnout.
Temné sady vnímám jako doplněk vykládání, jako něco, co odhalí to skryté a nehezké a co nám dá možnost pohlédnout do kruté tváře pravdy. Následná práce už by ale měla být posílena klidem a nadhledem, ne dalším vrtáním. Smyslem takových výprav není klienta nebo sebe rozbrečet a rozsekat na hadry. Je to očistné, silné a nápomocné. Ale další péče už by měla být vedena oporou a s láskou, včetně sebelásky. Nedrásáme se pořád a jen tak, ale jen když je to zapotřebí pro náš pozitivní vývoj.
Ve dvacátém století vyvolal debatu o temnotě v lidech Crowleyho tarot. Dodnes neláká každého, i když zobrazení karet v nových sadách už se s tím, co viděl kontroverzní mág a co ztvárnila jeho umělkyně, nedá příliš srovnat. I naše stíny se posunuly, a když se podíváme na události minulého století, není se co divit. Život sám nám vynesl na povrch naše nejhlubší sebedestrukční mechanismy a donutil nás s nimi pracovat. A odraz této nutnosti i posunu vidím i v tom, co se na tarotovém světě dnes tvoří. Vampyres Tarot, Ludy Lescot, Necronomicon, Goetia, Zombie, Lucifers, Dracula, Madhouse, Twisted Tales…dokonce Beuaty od Horror, vyjmenovávat bych mohla ještě dlouho, mám jich ve sbírce víc než dost. Každý takový balíček je tmavý, v děsivých kulisách a nějakým způsobem bezohledný k lidskému životu. Přesto nás láká a svádí a navádí…
Jak říká Pjér la Šéz, když už to tu je, má to tady být. Otevřeme tedy tu krabici v kolektivním nevědomí, tu lesklou rakev, ve které jsou nahromaděné všechny ty srač… a pusťme se do vlastního osvětlování stínů. Vydejme se do tmy a přijměme všechno, co v ní leží za své. A objevme v tom bohatý a nekonečný zdroj světla. Nechme se vyděsit a použijme tu hrůzu jako možnost k růstu a posílení. Čím si sáhneme hlouběji, tím pevnější jsou rostliny, které odtamtud mohou vyrůst. A k tomu mohou pomoci právě tyto temné sady.
Máte-li nějaké takové balíčky, začněte tím, že jimi budete listovat. Prohlížejte si obrázky a dávejte na stranu ty, které na vás silně působí. 
Ty, kterých se leknete, které vás šokují a při nichž si vybavíte nějakou vaši vlastní těžkou vzpomínku. Ty, které ve vás vyvolají strach nebo stud. Ty, které ze dna vaší duše pomohou osvobodit témata, která tlačí na náš hezký a klidný život. Až takové karty budete mít vybrané, vybírejte z nich dál. Tu jednu nejpalčivější, nejaktuálnější, pro teď nejšílenější. A začněte jí studovat: Co vás na ní děsí? Co vám to připomíná? Jaký pocit nebo vzpomínka nabíhá? Co se dere na povrch? Co je na ní to nejstrašnější? Kde už jste to viděli nebo zažili? Jestliže takovou sadu nemáte, a ani po přečtení tohoto článku, ji nechcete, použijte vlastní běžný balíček a najděte takovou kartu v něm. Bude tam určitě taky. Není to ale cvíčo na deset minut. Dejte si s tím práci, nechte to odležet, sledujte se při tom. Poraďte se s někým, mluvte o tom. A teprve až budete vědět, jakou temnotu vytlačila tato karta z vás ven, začněte ji rozpouštět. Přijměte ji, je taky vaše. Zkuste pochopit, proč ve vás je, jaké má své místo a obejměte ji. Dejte ji nějaké jiné jméno a nechte ji, ať si v klidu hraje. Vy už o ní víte, víte, co s ní, a tak vás už nebude děsit. A takto postupujte dál a hloub k dalším a dalším stínům. Postupně, pomalu a v klidu. Nervěte to ale násilím. Nechte život, ať vám ukáže, že nastal čas. To, na co v realitě reagujete silně, emočně, nezrale. To, co nemůžeme skousnout, s čím se nemíníme smířit, co nás burcuje k agresi a hádce. To, čím pohrdáme u ostatních s jasným rozhodnutím, že se nás to netýká, to je přesně to téma, které chce ven.
A přesně na to si posviťme temnými sadami, protože přesně k tomu jsou. Na osvícení na těžkých, do nekonečna se vracejících témat. Na to, čemu se chceme vyhnout, ale co nám nejde, protože přesně to, nás přitahuje. Pracujme s těmito černými myslivci tarotového světa, protože nakonec mohou schovávat více světla než běloučtí andílci v růžové zahrádce bludů a umělých květin, které nikam nemohou růst.
