Tímhle článkem si budu trochu protiřečit. Protože on celý bude vypadat, jako že vám radím…A taky že jo, protože titulkem myslím, že kartářka neradí klientům. Ale nechci radit ani vám, jen se s vámi chci podělit o zkušenosti s radami obecně, i v kartářském řemesle. Všechny jsme na stejné lodi, i když někdo jako kartář, někdo jako klient, a někdo z nás někdy obojí 😊.

Budu také tak trochu střílet do vlastních řad. A možná i do vlastního těla a duše. Protože i mně se občas stane, že mám tendence dát někomu z klientů nějakou dobře míněnou radu. Jako od srdce. A od cesty. A přesně to se taky dělat NEMÁ. Kartář není rádce. To karty jím jsou. I kdybyste nakrásně měli těch 46 let zkušeností a byli tedy ve výhodě oproti té uplakané dvacetileté dívce naproti vám.

S radami je to docela složité, pro ty k nám totiž lidi chodí. To je bezpochyby pravda, ale podle mého názoru si chodí pro rady karet, ne ty naše. S radami je to složité dokonce i v případě, že nejste kartář. Pokud jím nejste, a pokud nejste ani profesionálním psychologem, mohou se vám takové občasné „radivé“ úlety prominout. Zejména, pokud jde o radu kamarádce nebo dobrému známému či kolegovi. Cizím lidem bych opravdu neradila. Jednak je to prý nevychované a jednak jde o radu stejně nežádanou, jako když jste šla v šestnácti na rande a babička na vás z okna na celou ulici před vašimi kamarády a vaším KLUKEM povykovala, jestli jste si vzala ty kytičkovaný bombarďáky, protože by vám mohly v parku nastydnout vaječníky. Kdo se jí ptal, že jo…I když s odstupem let možná uznáte, že tahle rada měla něco do sebe.

Nevyžádané rady by tedy neměly poletovat ani od profesionální kartářky směrem ke klientovi.

Kartářky by totiž opravdu radit neměly. Stejně, jako by neměly věštit. Z mnoha různých důvodů.

Kartářky mají vykládat karty. Všechno nad rámec informací, obsažených ve výkladu už je navíc. Můžete samozřejmě říct klientovi svůj názor, ale prezentujte ho pak jen jako svůj, nikoli jako součást výkladu a vůbec nejlepší je, pokud ho budete sdělovat třeba někde u kafe, a ne nad kartami.  Je pravda, že člověk by občas opravdu moc chtěl sdělit tazatelce, že muž jejího srdce není ve skutečnosti inženýr z Prahy, ale donšajn okresního formátu a mdlé inteligence. Jenže pokud tuhle informaci nemáte z karet, ale proto, že s dotyčným pracujete v jedné firmě a dobře víte, proč ho přeřadili do skladu, tak to do výkladu prostě nepatří. Můžete se domluvit, že máte po výkladu stejnou cestu kolem kavárny na rohu, objednat pár rakviček a pohřbít tam vysněný vztah, ale to už jste tam sama za sebe.

Stejně tak bychom neměly (a to docela určitě víme všechny) vydávat rady sice vyžádané, ale někým jiným, než komu vykládáme. Jednou mně navštívila jistá dáma a přála si, aby moje karty dobře poradily její dceři ohledně budoucího ženicha, tj. rozmluvily jí toho stávajícího. „Nebudete škodná“ říkala ta paní. No, to bych tedy byla škodná, jako liška v kurníku myslím, nehledě na mé morální zásady a profesní čest. To, že se paní matce dotyčný hoch nepozdával, mi nedává důvody někomu v tomto smyslu radit. Navíc, když v kartách vycházel tenhle vztah jako vcelku perspektivní, pokud se oba dokážou vymanit z rodičovských vlivů. A to bych jim poradila také, jenže naštěstí to už měli v těch kartách i beze mě. Takže – na zakázku tuplem neradit!

Neraďme lidem jen proto, že my to přece dávno víme, jak to chodí, stalo se nám to a myslíme, že naše zkušenost platí pro všechny. Nemůžeme nad kartami říkat „no, máte to sice docela v pohodě paní Vopršálková, ale co si budeme vykládat, tohle neklapne. Mám z toho takový divný pocit. Mně se to stalo před dvaceti lety, a taky to vypadalo, a nakonec co se z toho vyklubalo za průšvih…“ Bezva…Protože to, že vy jste před dvaceti lety narazila na jistého vagabunda, který vám podrazil nohy tak, že si to pamatujete dodnes, přece vůbec neznamená, že pán paní Vopršálkové bude stejná sorta, navíc když má karty v pohodě. A to je to, proč za vámi přišla. Dovědět se, co má v kartách. Ne to, co vás žere po nocích dodnes. Vaše pocity jsou v tuto chvíli absolutně zapovězeny a paní Vopršálková na ně právem není vůbec zvědavá.

Stejně tak je nesmysl na přímo položenou otázku, „Co s tím tedy mám dělat“ začít vykládat, co byste s tím dělala vy, nebo co s tím samým dělala Máňa z Liberce. Otázka zní, co má dělat klientka. Takže co uděláme? Přečteme, co říkají karty a zbytek spolkneme. Maximálně můžeme po výkladu říci, jak bychom se zachovaly, kdybychom řešily něco podobného. Ale samy za sebe. Neříkáme nikomu, co má dělat on.

Můžeme ukázat, jak by to vypadalo, když udělá tohle, a jak, když udělá tamto. Své názory na to si ponecháme k tomu kafi, nebo sklence Prosecca.

Chápu, že kartář cítí potřebu poskytnout klientovi vyčerpávající množství informací. Ale ne prosím za každou cenu. Někdy se kartář chová jako politik, radí co, ale už ne jak, takže hláška „no prostě ho vykopněte z baráku“ je sice možná dobře míněná rada, a dokonce možná i výsledek výkladu, ale pokud k tomu nebude i to JAK, není vůbec k ničemu a je možná lépe si tuto část informace nechat od cesty a sdělit jen, že to nevypadá moc perspektivně, a zkusit ono JAK najít společně v dalších výkladech.

Někdy samozřejmě nastávají situace, kdy klient vůbec nechápe, o čem spolu dobrou půlhodinu hovoříme, a nutí nás tak ve snaze, aby konečně prohlédl, stupňovat věty až k fázi „To musíte…“ a „Vůbec nesmíte…“, „To přece nemůžete udělat…“. A jste tam. Radíte, manipulujete a přesvědčujete. Stalo, nebo stane se to každému. Jen je fajn, si to v klidu uvědomit. A příště to neudělat. Vědomě.

Existují i rady, kterým já říkám rady na zabití. To jsou takové ty: „Prostě na to zapomeň!“, „Nic si z toho nedělej“, „Musíš se sebrat“ …Ono se nám to říká že…
V těchto případech je možná lepší při loučení stisknout klientovi ruku a říci mu třeba, že mu přejete, ať se mu daří, má dost sil, apod. než ho poplácat po zádech a zahlaholit „Na to se vykašlete, to bude dobrý“

Vykládejme karty jak nejlépe umíme, podporujme své klienty, kamarády a kolegy, ukažme jim všechny možnosti věci i jejich vlastní. Ale nesuplujme jim matku, učitele ani kněze. To, jak naloží s informací, je jejich věc, ne naše. My to samozřejmě víme, že jim do toho nemáme kecat. Jenže jsme zvyklé radit. Jako mámy, sestry, kamarádky, kolegyně, a už občas nerozlišujeme, jestli se nás vlastně na tu radu někdo ptal.
Naši klienti jsou obvykle svéprávné, inteligentní bytosti, schopné rozhodovat se na základě dostatku informací zcela samostatně. My jim dodejme informace, jak s nimi naloží, ponechme na nich.

A jak to máte s radami vy?

JE LIBO TAROT DO E-MAILU?

Jakmile na blogu vyjde nový článek, dáme vám vědět.